Z deníčku budoucí maminky: Pomoc, oni na mě civí!

A zase! Od posledního incidentu v parku neuběhl snad ani týden a je to tu znovu. Situace se opakuje. Přiběhne, stoupne na metr ode mě a doslova na mě civí. Mám snad lepru? Nebo mi někde nevhodně čouhá něco, co by snad nemělo? Ať už tak či onak, cítím se znepokojená, ba dokonce zranitelná a bezbranná. Ano, s tím velkým bříškem bych neunikla. Ale vraťme se na začátek příběhu…

V životě každé maminky proběhne řada událostí – první úsměv dítěte, první bolest zoubků, první krůčky, nástup do školky, školy, pak hledání vhodného zaměstnání, kde půjde skloubit práci s rodinou a také ta, která je hned na začátku role matky a říká se jí “nejhezčí období v životě ženy”.

Nevím, kdo tuto frází vymyslel, ale něco mi říká, že to žena být nemohla. Kdo by považoval za nadšení hodné, když vám ve dvě v noci skáče po močáku někdo, koho jste ještě ani neviděli? Koho by těšilo, že pro samé pálení žáhy a běhání na onu místnost nedáte čtyři hodiny spánku vkuse? Že největším sportovním výkonem je zavázání si tkaniček v posledních měsících těhotenství? A co teprve, když narazíte na civící úchyláky?

Bříško v hlavní roli

Bříšku se dlouho nechtělo vyvalit, a tak ještě v 7. měsíci jsem vypadala jako dobře napapaná. Jak já se těšila, že si vezmu upnuté šaty, ležérně se budu procházet parkem a přitom si tu a tam pohladím těhotenské bříško.

Ale kdo si počká, ten se dočká. I na mě došla řada – bříško se uráčilo vstát a nahodit nějaký ten centimetr v pase navíc. Ovšem s ním vyvstaly i jiné věci. Například ty pohledy okolo jdoucích. Platí snad o bříšku stejná pověra jako ta s kominíkem? Prý se máte chytnout za knoflík, když kolem vás nějaký jde a přinese to štěstí. Nevím, ale jedno vím jistě – nám, nastávajícím maminkám ty pohledy zase tak příjemné nejsou.

Čert vem všechny ty lidi za pokladnou, v restauracích, ve vstupu do MHD, co zírají na mé bříško, jako by to byl nějaký magnet. Z těch nemrazilo. Bohužel má nová rostoucí chlouba přitáhla pozornost i podivnějších stvoření. A to hnedle dvakrát během 14 dnů.

Stalo se to v parku

Byl první jarní den a hurá – vylezlo i sluníčko. Nelenila jsem a vydala se na zdravotní špacír do nedalekého parku. Ale ouha, nebyla jsem jediná, kdo si to se mnou vykračoval. Přibližně 10 metrů za mnou šel pán ve středních letech. OK, proč ne? Jde jistě taky na procházku.

„Hm, ale proč zabočuje a kličkuje parkem jako já? Proč? Proč?“ Až u žaludku mě svírá strach. S bříškem nejsem zrovna nejrychlejší, zdatně konkuruji tak maximálně šnekům.

A stále za mnou v blízkém závěsu. Snažím se uklidnit. Začnu zhluboka dýchat. Dlouhý nádech, výdech, nádech, výdech. Srdce se zklidňuje, mozek začíná uvažovat. Beru telefon a volám přítelovi dosti hlasitě, aby mě můj pronásledovatel slyšel. Sděluji, kde přesně jsem a kde se potkáme. Pak si to střihnu přes trávník k nedaleké restauraci.

Těhulka na výletě. Fotka od našich nejmenších: Šárka Doupalová, 9 let

Ohlédnu se. Muž zůstává stát na okraji trávníku a jen za mnou hledí. Já si zhluboka vydechnu. Mám vyhráno. Už jsem v bezpečné zóně s dalšími lidmi.

Úchylák na scéně podruhé

Jiný den, jiné místo, stejná situace. Jedu vlakem. V Kojetíně přistoupí týpek, který je zjevně v podnapilém stavu. A hned si to směřuje ke mně. Zastaví metr od mé sedačky a civí přímo na mé bříško. Oči do široka rozevřené. Jeho oči! Ne ty mé, i když… Já se začínám vnitřně opět klepat. Jak na potvoru jsem v celém vagóně sama.

Muž stále civí a začíná pohybovat rty. Ale nevydává ani hlásku. Mě zachvacuje panika. Ve vagóně nemám dostatečný manévrovací prostor jako v parku. Co teď?

Správně. Znovu se uklidňuji – nádech, výdech, nádech – a už to mám. Beru telefon a volám. Popisuji svou situaci do telefonu. Muž se otáčí a zapadne na sedačku, odkud až do následující stanice slyším jen mlaskot jeho hlavy o protější stěnu. Ani nevíte, s jakou úlevou v Nezamyslicích přesedám a podivného týpka nechávám daleko za sebou.

Děkuji Ti, Muchlinko

Za svůj nápad se zklidněním hlubokými vdechy děkuji Muchlince. V pohádce, kde se ztratila, využila radu s dýcháním k tomu, aby mozek zase začal chrlit nápady. A ten nápad, že zavolám příteli a popíšu mu jako by nic celou situaci kolem sebe, tak tu zas Muchlinka použila ve chvíli, kdy se jí žralok Žerýn chystal zmocnit…

Že ještě neznáte Muchlinčiny pohádky, které rozvíjejí dětské poznání a pomáhají zvýšit touhu poznávat i sebe sama? Tak honem, stáhněte si první pohádkový eBook.

Milé maminky, ať už s bříškem, nebo bez, dostaly jste se taky do zapeklité situace? Co vám pomohlo? Podělte se s ostatními o své tipy dole v komentářích.

Hana Šormová
Hanča je vášnivá cestovatelka, milovnice písmenek a v brzké době i maminka prvního dítka. Od blogování o cestování se dostala až ke psaní pohádek o malé chobotniče Muchlince. Ráda se vzdělává, objevuje možnosti dnešní doby a hledá trendy ve "vzdělávání dětí".
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů