Z deníku matky: Měl to být takový obyčejný fotbalový trénink a…

“Bééééž, paráda, Ráďo… Zabéééér… Výborněěěě!!! Góóól!!! Super, Pavlíku!”

Je úterý odpoledne a malí pětiletí špunti mají fotbalový trénink. Ráďa ani Pavlík nejsou mí synové, ale výborně hráli, tak jsem je povzbuzovala. Náš syn s nimi od září trénuje a je to príma. I jeho povzbuzuji, to je samozřejmé. Ale všimla jsem si, že jsem jediný rodič, který povzbuzuje i cizí děti. Ostatní se na mě tak divně dívají… Já ale nechápu, co je na tom divného, když ocením nebo povzbudím i jiné dítě?! Asi se to v současné době „nenosí“.

Nicméně o tom můj dnešní příběh není. U fotbalových tréninků ale zůstaneme. Spousta těchto malých fotbalistů má mladší sourozence, kteří tak s matkami tráví čas u hřiště, když jsou kluci na tréninku. Náš stadión se nachází uprostřed velkého panelového sídliště, odkud tyto rodiny povětšinou pocházejí.

A jak takové čekání obvykle vypadá? Mnozí rodiče pokuřují, ve stánku se posilní pivkem, mladším dětem dají pytlík chipsů nebo křupek, aby jim daly pokoj, a klábosí. Malí sourozenci fotbalistů si tak dělají, co chtějí. Motají se po hřišti, boří atrakce nachystané pro trénink, berou balony… Prostě a jednoduše narušují trénink a rodičům to vůbec, ale vůbec nevadí…

Za námi jsou zhruba tři čtvrtiny tréninku a malá ségra od Tobiho, která má asi 20 měsíců, si to mašíruje doprostřed hřiště, kde její bratr a ostatní kluci zrovna hraj svůj tréninkový zápas. A protože se nudí, tak vytáhne ze země jednu z dlouhých tenkých tyček, která slouží jako pomůcka při trénování slalomu, a začne s ní šermovat. Okamžitě ve mně zatrne, neboť kolem běhají kluci a mohli by se zranit. Podívám se na její rodiče a těm to připadá strašně vtipné, tak se smějí na celé kolo.

Naštěstí to holčičku rychle přestane bavit a hodí tyčku na zem. To už stejně trenér utíká za ní a posílá ji z hřiště pryč. A rodiče? Nic. Ani to s nimi nehne a absolutně se nenamáhají, aby si třeba pro dítě zašli. A to je něco na mě…

Drobek jsem se rozvášnila, ale dle mě právem

„Prosím vás, to dítě nemá na hřišti co dělat. Vy to nevidíte, že narušuje trénink a navíc ostatní děti ohrožuje?!“ říkám jim a fakt se snažím, aby můj tón nezněl tak naštvaně, jak se cítím.

Ale i tak jsem si asi dovolila příliš, protože spustí okamžitou salvu naprosto hloupých výmluv jako: „A co máme jako dělat? To si ji máme přivázat za nohu nebo co?“

No nic, Petro, říkám si v duchu, nádech, výdech, nádech, výdech, uklidni se, nádech, výdech… A odpovídám: „Co takhle se jí věnovat?“  A co jsem se dozvěděla? Noo, že jsem děsně chytrá, že vím vše nejlíp a že jsem vlastně blbka. Ještě chvíli a kdo ví, co bych se ještě dozvěděla…

Jsem už velká holka a vím, že nemá smysl se pouštět do polemiky s lidmi, kteří komunikují jen útokem.

Každý jsme nějaký, každý máme určitou inteligenční úroveň, určitou sociální inteligenci, prošli jsme sami nějakou výchovou a tak dále.

Proto jsem v celém dialogu použila jen jasné argumenty, které se týkaly bezpečnosti dětí na hřišti. Rovněž jsem nenápadně zmínila to, že ani jim by se pravděpodobně nezamlouvalo, kdybych k nim přišla do jejich zaměstnání a začala si tam dělat svoje věci a naprosto jim tam vše narušila. Třeba bych jim rozházela propisky a papíry… Haha, proč ne, že? Šéf si mě jako kouli k noze přece neuvázal. :D

Tomu by mohli rozumět. Alespoň mi to tak přišlo. Nicméně přiznat chybu neumí každý. Spíše bych měla říct, že přiznat chybu umí jen málokdo. Takže paní – matka holčičky – stále nadávala. Otec už byl potichu a nikdo jiný nepromluvil.

Líná huba, to je holé neštěstí

Celé to pozorovala a slyšela moje téměř devítiletá dcerka, která se mnou na našeho fotbalistu čekala. Když jsme pak všichni tři odešli z tréninku a sedli do auta, dcerka mi řekla: „Mamko, dobře jsi to těm rodičům řekla, jsi fakt dobrá. Víš, ta holčička pořád strašně ty tréninky narušuje. I po celou zimu, co byli kluci v tělocvičně, to dělala. A těm rodičům je to úplně jedno. A mami?

„Copak, miláčku?“

„Mně se strašně líbilo, že ses nebála jim to říct, to ještě nikdo neudělal. Všichni si pořád jen šuškali, že je to hrozný a stejně to nahlas neřekli.“

Já na to:  „Noo, víš jak to je, že? Líná…“ Dcerka mě přeruší a dopoví to za mě: „Jooo, já vím, mami – lína huba, to je holé neštěstí A říká se to i v Muchlinčině pohádce O slavnosti medúz.“ A to už se smějeme všichni.

Jen tak na okraj, kromě pohádky o reji medúz, kam se snažila Muchlinka dostat, v sobě dnešní příběh skrývá mini část pohádky Kterak se pořádala Bublinkiáda. V něm naše malá chobotnička fandí každému zvířátku, i když je z opačného sportovního týmu. Proč nepřát druhým to nejlepší? Vždyť platí: “Přej a bude ti přáno!”

Milá holčičko, milý kluku, poslechni si Muchlinčinu radu

I tento příběh Z deníku matky má v sobě skrytou Muchlinčinu radu, které se objevují v pohádkových příbězích a mají dětem pomáhat na jejich cestě za naplněným a sebevědomým životem. Dospěláci, přečtěte prosím svým malým posluchačům jednu z rad, kterou pro ně Muchlinka má. Ostatně, přečíst si ji můžete i jen pro sebe:

Pro nás dospěláky tu mám jedno své přání, poselství, či jak bych ho nazvala. A klidně si špitejte, že mám třeba naivní představu. Já pevně věřím, že ne! Inu, posuďte už sami:

Vím, že reálný život není jako v pohádce, kde vše mění kouzla a čáry, ale mohl by být mnohem hezčí, kdybychom si mi lidi více pomáhali, chovali se k sobě s úctou, respektem, ohleduplností a také se nebáli říkat své názory nahlas.

A ty názory si pak uměli kultivovaně i obhájit. Já stále neztrácím naději, že takto smýšlí čím dál více lidí a že to jako lidstvo dáme.

Zdraví maminka Peťa!

Petra Kamelandrová
Petra je závislák na užitečných informacích. Svoji závislost ukojuje nekonečným sebevzděláváním a předáváním všeho nasátého dále. Miluje děti, nejen ty své, proto jim pomáhá vybavit se na cestu životem tak, aby mohly žít naplněný a šťastný život.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů